Jak správně nabídnout pomoc člověku na vozíku

Pomoci člověku na vozíku může vypadat jednoduše.

Vidíme schod.
Vidíme obrubník.
Vidíme těžké dveře.
Vidíme člověka, který se možná zastavil a rozhlíží se.

A naše první reakce může být: „Půjdu mu pomoct.“

To je hezký lidský impuls.

Jenže dobrá pomoc nezačíná tím, že okamžitě zatlačíme na vozík, chytíme někoho za ruku nebo začneme rozhodovat za něj.

Dobrá pomoc začíná otázkou.

„Můžu vám nějak pomoct?“

A stejně důležité jako pomoc nabídnout, je také umět přijmout odpověď:

„Ne, děkuji.“

Protože člověk na vozíku není automaticky bezradný. Není „objekt pomoci“. Je to člověk, který často moc dobře ví, co zvládne, co nezvládne a jakou pomoc přesně potřebuje.

Proč není dobré začít pomáhat bez zeptání

Invalidní vozík není jen věc. Pro člověka, který ho používá, je součástí osobního prostoru. Je to podobné, jako kdyby vám někdo bez dovolení vzal kabelku, odstrčil židli nebo vás chytil za ramena a začal s vámi někam manipulovat.

Proto nikdy není dobré vozík bez souhlasu tlačit, otáčet, zvedat nebo přesouvat.

I když to myslíte dobře.

Nečekané zatlačení vozíku může člověka vyděsit, vyvést z rovnováhy nebo ho dostat do situace, kterou nemá pod kontrolou. A u elektrického vozíku může být nevyžádaný zásah dokonce nebezpečný.

Základní pravidlo zní:

Nejdřív se zeptejte. Až potom pomáhejte.

Jak pomoc nabídnout správně

Nejlepší pomoc je konkrétní, klidná a respektující.

Místo:

„Počkejte, já vás vezmu.“

zkuste říct:

„Potřebujete pomoct s těmi dveřmi?“
„Chcete podržet dveře?“
„Můžu vám pomoct přes ten obrubník?“
„Mám vám uvolnit místo?“
„Můžu vám podat tu věc z horní police?“

Konkrétní otázka je příjemnější než obecné zachraňování. Člověk se může rozhodnout, jestli pomoc chce, a případně vám říct jak.

A když odpoví, že pomoc nepotřebuje, berte to jako hotovou věc.

Neurážejte se.
Nepřemlouvejte.
Nedokazujte, že vy to „myslíte dobře“.

Respekt je někdy větší pomoc než samotná fyzická asistence.

Kdy pomoc nabídnout

Pomoc můžete nabídnout vždy, když vidíte situaci, která může být prakticky náročná, ale nejste si jistí, jestli ji člověk zvládne.

Například:

těžké dveře,
úzký průchod,
vysoký obrubník,
nájezdová rampa,
rozbitý chodník,
hluboký sníh nebo bláto,
věc na vysoké polici,
nástup do auta nebo hromadné dopravy,
hledání bezbariérového vstupu,
orientace na neznámém místě,
situace, kdy je kolem hodně lidí.

Nabídnout pomoc není špatně.

Špatně je pomoc vnutit.

Kdy raději nezasahovat

Někdy člověk na vozíku vypadá, že „bojuje“, ale ve skutečnosti jen dělá věc svým způsobem. Může mít vlastní techniku, vlastní rytmus a vlastní způsob, jak překonat terén, nastoupit nebo projet úzkým místem.

Nezasahujte automaticky, pokud:

člověk o pomoc nepožádal,
situace není akutně nebezpečná,
nevíte, kam ho chcete tlačit,
nevíte, jak se s jeho vozíkem manipuluje,
jde o elektrický vozík, který neznáte,
člověk už řekl „ne, děkuji“.

Výjimkou je samozřejmě situace, kdy jde o bezprostřední nebezpečí — například hrozí pád, nehoda, srážka nebo jiná urgentní situace. I tehdy ale pokud možno komunikujte jasně a krátce:

„Pozor, za vámi jede auto.“
„Zastavím vás, hrozí pád.“
„Pomůžu vám stranou.“

Čeho se vyvarovat

Některé věty a reakce mohou být nepříjemné, i když nejsou míněné zle.

Raději se vyhněte větám typu:

„Co se vám stalo?“
„Budete ještě někdy chodit?“
„To máte od narození?“
„Jste tak mladý/á, to je hrozné.“
„Já vás obdivuju, já bych to nezvládl/a.“
„Počkejte, já vás odvezu.“
„Vy můžete vstát? Tak proč máte vozík?“

Zdravotní stav je osobní věc. Člověk na vozíku nemusí cizím lidem vysvětlovat svou diagnózu, příběh ani míru svého omezení.

Lepší je držet se praktické a respektující komunikace:

„Můžu nějak pomoci?“
„Jak je to pro vás nejlepší?“
„Kam chcete nasměrovat?“
„Mám podržet dveře?“

Na co si dát pozor při fyzické pomoci

Pokud člověk pomoc přijme, neznamená to, že máte udělat věci po svém.

Nechte si říct postup.

Každý vozík je jiný. Mechanický vozík se ovládá jinak než elektrický vozík. Některé vozíky mají odnímatelné stupačky, jiné ne. Některé mají citlivé nastavení těžiště. Některé se nesmí zvedat za určité části.

Proto se vždy ptejte:

„Jak vám můžu nejlépe pomoct?“
„Za co můžu vozík chytit?“
„Mám tlačit, nebo jen jistit?“
„Chcete jet pomalu?“
„Mám počkat, až si zabrzdíte?“

Při přesunech, zvedání nebo překonávání schodů buďte obzvlášť opatrní. Pokud nevíte, jak na to, raději neimprovizujte. Špatně míněná pomoc může způsobit pád, bolest nebo poškození vozíku.

U odbornější manipulace platí jednoduché pravidlo:

Když nevím jak, zeptám se. Když si nejsem jistý/á, nedělám hrdinu.

Pomoc není převzetí kontroly

Pomáhat neznamená rozhodovat.

Člověk na vozíku sám určuje:

kam chce jet,
jak rychle,
kudy,
jestli chce pomoc,
jakou pomoc chce,
kdy má dost,
co je mu příjemné a nepříjemné.

To platí i tehdy, když je člověk s rodinou, partnerem nebo asistentem. Nemluvte přes doprovod, jako by tam člověk na vozíku nebyl.

Místo otázky na doprovod:

„Kam ho máme posadit?“

se ptejte přímo:

„Kam si přejete jet?“

Člověk s handicapem není doplněk svého asistenta. Je hlavní osoba ve svém životě.

Jak pomoci nevidomému člověku

Pokud chcete nabídnout pomoc nevidomému nebo slabozrakému člověku, platí stejný základ:

Nejdřív se zeptejte.

Nechytejte člověka automaticky za ruku, netahejte ho a netlačte před sebou. Nabídněte mu rámě a nechte ho, aby se vás sám chytil.

Můžete říct:

„Dobrý den, můžu vám nabídnout doprovod?“
„Chcete se mě chytit za rámě?“
„Před námi jsou tři schody nahoru.“
„Teď bude úzký průchod.“
„Dveře se otevírají směrem k nám.“

Důležité je popisovat prostředí stručně, konkrétně a včas. Nevidomý člověk nepotřebuje paniku. Potřebuje klidnou informaci.

Když chcete pomáhat pravidelně: dobrovolnictví a asistence

Možná vás téma pomoci lidem s handicapem oslovuje víc. Možná si říkáte:

„Chtěl/a bych dělat doprovod lidem na vozíku.“
„Chtěl/a bych pomáhat rodinám, kde jsou rodiče nevidomí.“
„Chtěl/a bych jezdit jako doprovod na výlety nebo dovolené.“
„Musím na to mít kurz?“

Odpověď záleží na tom, co přesně chcete dělat.

Je rozdíl mezi přátelskou sousedskou pomocí, dobrovolnictvím přes organizaci a profesionální osobní asistencí.

1. Neformální pomoc blízkým nebo sousedům

Pokud občas pomůžete známému, sousedovi nebo někomu z rodiny s doprovodem, nákupem nebo cestou na úřad, obvykle k tomu nepotřebujete žádný kurz.

I tady ale platí:

domluvte si předem rozsah pomoci,
nepřebírejte odpovědnost za zdravotní úkony, které neumíte,
respektujte soukromí člověka,
nenechte se tlačit do věcí, na které si netroufáte,
u delších cest si domluvte pojištění, kontakt na rodinu a krizový plán.

U výletů nebo dovolených je dobré mít vše jasně řečeno předem: dopravu, ubytování, asistenci na WC, přesuny, hygienu, noční pomoc, léky, fyzickou manipulaci, finance i hranice.

Pomoc na dovolené už totiž může být výrazně náročnější než doprovod na kávu.

2. Dobrovolnictví přes organizaci

Pokud chcete pomáhat pravidelně, nejlepší cesta je začít přes dobrovolnické centrum nebo organizaci, která pracuje s lidmi se zdravotním postižením.

Dobrovolník v organizaci bývá zaškolen, má jasně domluvenou roli, pravidla, kontakt na koordinátora a často i pojištění. Zákon o dobrovolnické službě počítá s tím, že dobrovolník vykonává dobrovolnickou službu na základě smlouvy s vysílající organizací; u dlouhodobé dobrovolnické služby nebo služby v zahraničí musí být smlouva písemná. Zákony pro lidi

Dobrovolníci mohou pomáhat například:

jako doprovod na kulturní nebo sportovní akce,
při volnočasových aktivitách,
při výletech,
při akcích pro lidi s handicapem,
v organizaci programů,
s administrativou,
s komunitními aktivitami,
s běžnou společností a rozhovorem.

Například Národní rada osob se zdravotním postižením ČR popisuje dobrovolnictví mezi osobami se zdravotním postižením jako pomoc v osobní asistenci, organizačních a administrativních činnostech i při aktivizačních službách. nrzp.cz

Dobrovolnické centrum Univerzity Karlovy uvádí u jedné z nabídek pro lidi s tělesným znevýhodněním například doprovod na kulturní či sportovní akce, pravidelný kontakt i možnost získat osvědčení o dobrovolnictví a školeních. Dobrovolnické centrum UK

3. Profesionální osobní asistence

Pokud chcete pomáhat jako placený osobní asistent nebo pracovník v sociálních službách, už nejde jen o dobrovolnictví.

Osobní asistence je podle zákona o sociálních službách terénní sociální služba pro osoby se sníženou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, které potřebují pomoc jiné osoby. e-Sbírka

MPSV popisuje osobní asistenci jako službu, která se poskytuje v předem domluveném čase a může zahrnovat pomoc se sebeobsluhou, hygienou, nákupem, stravováním nebo doprovodem na úřad či k lékaři. MPSV

U pracovníků v sociálních službách se obvykle řeší kvalifikace. MPSV uvádí, že kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách má minimální rozsah 150 výukových hodin a musí být akreditován MPSV. MPSV

Prakticky tedy:

Na běžné dobrovolnictví přes organizaci většinou nepotřebujete předem vlastní odborný kurz. Organizace vás zaškolí podle své činnosti.
Na profesionální placenou práci v sociálních službách už kvalifikace potřeba být může.

Jak začít, když chcete pomáhat jako dobrovolník

Začít můžete jednoduše.

1. Ujasněte si, komu chcete pomáhat

Můžete chtít pomáhat:

lidem na vozíku,
nevidomým a slabozrakým,
seniorům,
dětem s postižením,
rodinám, kde má rodič handicap,
lidem s mentálním nebo kombinovaným postižením,
lidem po úrazu nebo s neurologickým onemocněním.

Každá skupina potřebuje trochu jiný přístup.

2. Rozhodněte se, co opravdu zvládnete

Je rozdíl mezi tím:

jednou za měsíc doprovodit někoho na koncert,
pomoci s organizací akce,
být doprovod na celodenním výletě,
jet jako podpora na víkend,
asistovat při hygieně,
zvedat člověka z vozíku,
starat se o děti,
doprovázet nevidomého rodiče s dítětem.

Buďte upřímní. Nadšení je krásné, ale v asistenci je stejně důležitá spolehlivost, klid a schopnost znát vlastní hranice.

3. Najděte organizaci

Hledejte výrazy jako:

dobrovolnické centrum ve vašem městě,
osobní asistence dobrovolníci,
dobrovolnictví lidé se zdravotním postižením,
doprovod nevidomých dobrovolník,
dobrovolník vozíčkáři,
dobrovolnické centrum Charita,
Maltézská pomoc,
Okamžik pro nevidomé,
Tyfloservis,
organizace pro vozíčkáře,
centrum pro rodiny s dětmi s postižením.

Ideální je začít v místě bydliště, protože doprovody a pravidelná pomoc často vyžadují dostupnost.

4. Počítejte se zaškolením

Dobrá organizace vás nenechá „jen tak“ jít s člověkem do náročné situace.

Měla by vám vysvětlit:

jak komunikovat,
jak respektovat hranice,
co smíte a nesmíte dělat,
jak nabídnout pomoc,
jak řešit krizovou situaci,
kdy volat koordinátora,
jak chránit soukromí klienta,
jak funguje pojištění,
co dělat při úrazu nebo zhoršení zdravotního stavu.

A u doprovodu nevidomých byste se měli naučit i základní techniku bezpečného doprovázení.

Dobrovolník na výletech a dovolených: krásná pomoc, ale velká odpovědnost

Doprovod rodiny, kde jsou rodiče nevidomí, nebo rodiny s dítětem či dospělým člověkem s postižením na výletě nebo dovolené může být nádherná a velmi smysluplná pomoc.

Ale také je to náročnější oblast než běžná krátká asistence.

Před takovou cestou je potřeba domluvit:

kdo za co odpovídá,
jaký je zdravotní stav člověka,
jaká pomoc je skutečně potřeba,
zda budete pomáhat s přesuny,
zda budete asistovat při hygieně,
zda budete pomáhat s dětmi,
zda budete řídit auto,
co se stane při úrazu nebo zhoršení stavu,
jaké jsou kontakty na blízké osoby,
kdo platí cestu, ubytování a stravu,
zda jste pojištění,
zda máte dostatečné zaškolení,
kde jsou vaše osobní hranice.

Tady bych velmi doporučila nezačínat úplně sama přes inzerát nebo sociální sítě.

Bezpečnější je začít přes organizaci, která má zkušenost s asistencí, doprovody nebo dobrovolnictvím. Získáte praxi, podporu koordinátora a jasná pravidla.

Krátké desatero správné pomoci

Nejdřív se zeptejte.
Nepomáhejte automaticky bez souhlasu.
Nedotýkejte se vozíku bez dovolení.
Vozík je osobní prostor.
Respektujte odpověď „ne“.
Odmítnutí pomoci není nevděk.
Mluvte přímo s člověkem, ne přes doprovod.
Ptejte se, jak přesně pomoci.
Každý člověk a každý vozík je jiný.
Nezvedejte vozík ani člověka, pokud nevíte jak.
Nepokládejte osobní otázky na diagnózu.
Nenahrazujte rozhodování člověka.
U nevidomých nabídněte rámě, netahejte je za sebou.
Chcete-li pomáhat pravidelně, začněte přes organizaci.

Co si zapamatovat

Pomoc člověku na vozíku nebo člověku s jiným handicapem není o tom být zachránce.

Je o respektu.

Někdy pomůžete tím, že podržíte dveře.
Někdy tím, že se zeptáte.
Někdy tím, že ustoupíte.
Někdy tím, že nebudete sahat na vozík.
A někdy tím, že se dlouhodobě zapojíte jako dobrovolník.

Nejdůležitější pravidlo ale zůstává stejné:

Pomoc má být nabídnutá. Ne vnucená.

Používáte invalidní vozík, chodítko nebo elektrický vozík a řešíte, jakou pomůcku zvolit pro bezpečnější pohyb doma, venku nebo na cestách?

Ve Vozíky pro život vám pomůžeme najít řešení, které bude dávat smysl technicky i lidsky.

Rádi vám poradíme s výběrem pomůcky, která vám pomůže zvládat běžný den s větší jistotou, pohodlím a svobodou.